Kopf SVV-Mitgliedschaft Breite einstellen

Die SVV heisst seit 2014: Swissveg

Unsere neue Homepage finden Sie hier: www.swissveg.ch


Seite veraltet!
Diese Seite wird nicht mehr aktualisiert! Unsere aktuellen Infos finden Sie auf unserer neuen Homepage: Swissveg.


Diese Seite wird nicht mehr aktualisiert.
Wir heissen seit 2014 Swissveg und sind nun hier zu finden: www.swissveg.ch

„Za sousto masa...”

Studentka veterinářské fakulty na jatkách

Cedule nad betonovou rampou nese nápis: “Přijímají se pouze zvířata správně identifikovaná a přepravovaná v souladu s normami na ochranu zvířat.“ Na druhém konci rampy leží mrtvé prase, bledé a ztuhlé. „Ano, některá zvířata zemřou ještě při převozu. Dostanou infarkt.“

Reportáž Christiane M. Haupt

Naštěstí jsem si vzala moji starou bundu. Na začátku listopadu je již pořádná zima. Já se ale netřesu jen ze zimy. Strčím ruce do kapes a snažím se tvářit přívětivě, zatímco poslouchám výklad ředitele jatek. Vysvětluje mi, že zvířata nebyla po dlouhou dobu podrobována celkové prohlídce, ale jen zevrubné inspekci. Jak by to taky se 700 prasaty za den jinak mohli stihnout?
“Stejně tu žádná nemocná zvířata nejsou, jinak bychom je okamžitě poslali pryč a dodavatel by dostal pěknou pokutu. Zkusí to jen jednou a naposled.” Slušně přitakám - jen zachovat klid. Nenechat se vyvést z rovnováhy. Co jiného mi zbývá, než nějakým způsobem přežít těchto šest týdnů - a ptát se sama sebe, jak dopadnou nemocná prasata. "Pro ně existuje speciální porážka."
Poslouchám o normách na přepravu zvířat a jak je dnes důležitá ochrana zvířat samotných. Tato slova, pronesená na takovém místě, mají morbidní nádech.
Mezitím dvoupatrový kamion přijel k rampě. Vychází z něho výkřiky a hlasité chrochtání. Je těžké rozlišit detaily ve slabém ranním světle: to, co se odehrává, se zdá být neskutečné a připomíná pochmurné reportáže ze zemí zmítaných válkou - řady šedých železničních vagonů, do kterých pod dohledem ozbrojených mužů míří vybledlí, k smrti vystrašení lidé. Najednou se ocitám uprostřed hrůzy. To je hmota, která vytváří noční můry, z nichž člověk procitne ledově zpocený a vyděšený - obklopen mlhou a mrazivou zimou, ve špinavém polosvětle této odporné budovy, této přízemní a anonymní stavby z betonu, oceli a bílých obkladaček stojící na okraji lesa pokrytého sněhem. Tady se odehrává to nepopsatelné, o kterém nikdo nechce vědět.
První, co slyším při mém příjezdu (mám tu absolvovat krátkodobou praxi), je řev. Praxe je povinná. Kdybych odmítla, znamenalo by to promrhání pěti let studia a konec mým budoucím plánům. Přesto však každá žíla v mém těle, každá má myšlenka klade odpor. Jsem znechucená, otřesená a cítím se bezmocná. Být nucena se dívat a nemoci pomoct. Nutí mě účastnit se toho všeho, nutí mě potřísnit se krví.
Vystupuji z autobusu a už z dálky slyším řev prasat. Proběhne to mnou jako nůž. Ten řev zůstane v mých uších po šest týdnů, hodinu za hodinou, bez ustání. Vydržet. Pro mě utrpení skončí. Pro zvířata ne.

Z takových věcí má člověk noční můry, z nichž se vzbudí politý ledovým potem a vyděšený.

Prázdný dvůr, pár chladících vozů. V jasně osvětleném vchodu jsou vidět půlky prasečích mrtvol pověšené na hácích. Všechno je dokonale čisté. To je průčelí. Hledám vchod a nacházím ho po straně. Projeli dva kamiony s dobytkem, žlutá světla se vynořila z ranní mlhy. Slabé světlo mi ukazuje cestu, okna jsou jasně osvětlená. Pár kroků - a jsem uvnitř. Všude bílé obkladačky. Nikde nikdo. Bílá chodba - šatna pro ženy. Je skoro sedm hodin. Převleču se: bílo, všude jen bílo! Helma, kterou jsem si vypůjčila, se směšně pohybuje sem a tam na mých na krátko ostříhaných vlasech. Boty jsou mi moc velké. Vstoupím znovu do chodby a skoro narazím do odpovědného veterinárního lékaře. Slušně pozdravím: "Já jsem ten nový učeň.“ Dříve, než začneme, formality. “Dejte si na sebe něco teplého, pak běžte za ředitelem a odevzdejte mu Vaše lékařské osvědčení. Doktor XX Vám pak řekne co a jak."

Vystupuji z autobusu a už z dálky slyším řev prasat. Proběhne mnou jako nůž.

Ředitel je žoviální člověk, nejprve ze všeho mi začne popisovat staré zlaté časy, kdy ještě bývala jatka vlastnictvím státu. Poté se naneštěstí rozhodne mě osobně provést. Dojdeme na rampu. Napravo několik betonových ohrad se železnými mřížemi. Pár je jich už nacpáno prasaty. „My tu začínáme v pět hodin ráno.“ Prasata se tlačí, hrstka jich se hašteří, pár jich vystrkuje rypák mezi mřížemi. Mají chytré oči. Některá zvířata jsou nervózní a nechápou, co se děje. Objemná svině soustavně atakuje druhé. Ředitel uchopí hůl a několikrát ji praští do hlavy. „Jinak z toho bude vážná rvačka."
Nakládací rampa kamionu je spuštěna. Prasata, která se nachází nejblíže u východu, mají strach z pohyblivého a nakloněného podkladu, ale další zvířata tlačí zezadu, kde je zaměstnanec jatek mlátí gumovou hadicí. Do budoucna se už nebudu divit, když spatřím červené stopy na prasečích mrtvolách.
„Je protizákonné používat elektrické obušky na prasata“, vysvětluje mi ředitel. Pár zvířat učiní první krok, jsou nejistá a sem tam zakopnou. Ostatní je následují. Jedno prase uklouzne a noha mu uvízne v nějaké škvíře v podlaze. Pak vstane a pokulhává dál. Všichni skončí v mřížemi vytvořené uličce, která je směřuje do betonových ohrad. Na každém rohu zvířata uvíznou a zablokují průchod. Zaměstnanec je vzteky bez sebe a spílajíc bičuje zvířata v poslední řadě, kterých se zmocňuje panika, a snaží se proto vyskočit na záda jejich spolutrpících druhů. Ředitel zavrtí hlavou: "Blbý, no prostě blbý. Kolikrát už jsem ti říkal, že nemá cenu je zezadu mlátit?“

Zatímco civím na tu strašnou podívanou - to nemůže být skutečné, určitě se ti to zdá - ředitel zdraví řidiče, který zrovna přijel s dalším kamionem a chystá se vyložit svůj náklad. Tentokrát celá procedura trvá podstatně méně, ale zato je slyšet o moc více řevu. Hned je mi jasné proč: za pokulhávajícími prasaty stojí ještě jeden zaměstnanec a když zvířata nejdou dostatečně rychle, popohání je elektrickými šoky. Civím na toho člověka a taky na ředitele, který znovu kroutí hlavou: “Nevíš, že už se to na prasata používat nesmí?“ Zaměstnanec vypadá překvapeně, ale nakonec zastrčí přístroj do kapsy.

Kdo kdy popsal inteligenci a zvědavost v očích prasete?

Něco mi ze zadu lehce narazí do nohy. Otočím se a spatřím dvě inteligentní modré oči. Znám mnoho milovníků zvířat, kteří nenacházejí vhodná slova, když popisují hloubku citu, který se dá vyčíst z očí kočky nebo nezaměnitelně věrný a důvěřující pohled psa. Kdo kdy ale popsal inteligenci a zvědavost v očích prasat? Brzy uvidím zcela jiný výraz v jejich očích: výkřiky ze strachu přehlušené bolestí, prázdné oči vyrvané z očních důlků ležící na krví potřísněné podlaze. Hlavou mi pronikne myšlenka, která mě bude pronásledovat i v nastávajících týdnech: jíst maso je zločin - zločin.

Následující prohlídka jatek začíná v místnosti pro personál, jejíž otevřené okno směřuje do haly, ve které se odehrává nekonečná přehlídka bledých a krvavých prasečích půlek. Dva zaměstnanci zcela lhostejně snídají: chleba se studeným masem. Jejich bílé pláště jsou celé zakrvavené. Na botě jednoho z nich je přilepený cár masa. Pekelný hluk je tu jakoby přitlumený, ale to jen do chvíle, kdy mě zavedou do jateční haly. Cuknu sebou, když jedna prasečí mrtvola vyjede zpoza rohu a narazí do další. Otře se o mě, teplá a měkká. To nemůže být pravda - to je neskutečné - neuvěřitelné.

Člověk očekává, že tu najde netvory, ale místo toho potká sympatického dědečka, který žije o dům dál nebo mladého muže, který sportuje každé ráno na ulici... 

Doráží to na mě všechno zároveň. Drásající řev. Hluk strojů, kovový zvuk nástrojů. Pronikavý pach krve a horké vody. Smích, náhodné poznámky. Blesk nožů, na hácích pověšené půlky zvířat bez očí, občasné křeče. Kusy masa a orgánů padají do odpadového kanálu, ve kterém proudí tolik krve, že mě ten odporný roztok postříká. Slizká masitá hmota na podlaze. Muži v bílém, krev jim kape z pracovních oděvů. Tváře pod helmami a čepicemi jsou stejné, jako ty, které potkáváme v metru, v kině nebo v supermarketu. Člověk očekává, že tu najde netvory, ale místo toho potká sympatického dědečka, který žije o dům dál, zábavného mladého muže z ulice, slušného bankovního manažera. Přátelské pozdravy.
Ředitel mi letmo ukáže halu, ve které se poráží dobytek. Je prázdná. „V úterý je na řadě skot.“ Představí mě jedné ženě a pak zmizí, protože jej čeká hodně práce. "Klidně se tu porozhlídněte." Bude mi to trvat tři týdny, než se k tomu odhodlám.
Je mi milostivě dovoleno strávit den sedíce vedle místnosti pro zaměstnance. Odřezávám malé kousky masa ze vzorků, které jsou neustále doplňovány krvavou rukou z haly, ve které probíhá porážka. Jeden kus - jedno zvíře. Jednotlivé kousky masa se nakrájí a uvaří se s kyselinou chlorovou pro přezkoušení na trichiny. Žena, kterou jsem poznala, mi vysvětluje průběh zkoušky. Nikdy se žádný trichín nenajde, ale zkouška je povinná.
Den poté se stávám součástí gigantické vraždící mašinérie. Krátký úvod:“Odstraňuj zbytky jícnu a odkrajuj uzliny lymfatických žláz...“ Já krájím. Musím pracovat rychle, protože výrobní linka je neustále v pohybu. Nade mnou se odkrajují další kusy mrtvol. V případě, že můj kolega pracuje příliš rychle nebo jestliže krvavá hmota ucpe kanál, postříká mi to obličej. Snažím se přemístit na druhou stranu, ale tam pracuje obrovská, vodou chlazená pila, která rozřezává na půl mrtvoly prasat: je nemožné nebýt mokrý na kost.
Zatnu zuby a krájím dál. Musím si pohnout a nemám ani v nejmenším čas přemýšlet nad celou tou hrůzou. Navíc musím dávat zatraceně pozor, abych si neuřezala prsty.
Příští den si půjčím od jednoho kolegy, který už tu hrůzu má za sebou, kovovou rukavici. Pozastavím se a počítám kolik zakrvavených prasat přede mnou projede. Gumové rukavice už nepoužívám. Je odporné nořit ruce do ještě teplých karkas, ale protože se člověk zakrvácí až po ramena a směs tělesných tekutin i tak do rukavic vteče, je zbytečné je používat.

Proč se namáhat s natáčením filmových hororů, když všechno, co je třeba, je právě tady?

Opravdoví netvoři jsou ti, kteří každodenně vydávají příkazy k tomuto masakru.

Nůž je brzy tupý. “Dej mi ho, já ti ho nabrousím.” Sympatický děda, ve skutečnosti bývalý inspektor na kontrolu kvality masa, na mě zamrká. Za chvíli mi ho vrátí nabroušený, chvíli mi vykládá různé historky, nakonec mi ještě poví vtip a vrátí se ke své práci. Od té chvíle mě vezme pod své ochranné křídlo a ukáže mi pár triků, které zčásti usnadňují práci na výrobním pásu. “Tobě se to všechno nelíbí, že jo? Já tě chápu, ale musí se to udělat.” Nedokážu říct, že je nepříjemný. Dělá vše proto, abych se tu cítila dobře. I většina ostatních se mi snaží pomoct. Jsem si jistá, že jim ten nekonečný kolotoč nových učňů připadá směšný, to že na začátku utrpíme šok a pak zatneme zuby, abychom dokončili praxi. Míní to dobře, nejsou tu zbytečné hádky. Musím přiznat, že, až na pár výjimek, nepovažuji místní zaměstnance za netvory. Jednoduše je jim to s přibývajícím časem jedno, tak jako mě. Je to pud sebezáchovy. Opravdoví netvoři jsou ti, kteří každodenně vydávají příkazy k tomuto masakru, kteří, kvůli jejich chtivosti masa odsuzují zvířata k bídnému životu a ke strašnému konci a kteří nutí jiné lidi dělat ponižující práci, co je mění v hrubé a vulgární bytosti. 
Co se mě týče, pomalu se ze mě stává malé kolečko v tomto příšerném smrtícím automatismu. Hodiny se zdají být nekonečné, ale od určité chvíle se monotónní úkony stávají rutinní - a vyčerpávající. Ze strachu z toho, aby mě ohlušující kravál a nepopsatelná a všudypřítomná hrůza nezadusili, se moje chápací schopnosti nabudou vrchu nad otupenými smysly a začnou znovu fungovat. Snažím se rozlišovat, najít nějaký smysl. Nemožné.
Když si během druhého a třetího dne uvědomím, že se popálená a roztrhaná těla zvířat stále pohybují a vrtí malými ocásky, zkamením. „Oni se... oni se ještě pohybují!“ zakoktám ve chvíli, kdy kolem projde veterinární lékař i když dobře vím, že křeče ještě chvíli po smrti trvají. On se zašklebí: „Sakra, někdo udělal chybu, ještě není mrtvé.“ Půlky zvířat se celé třepou. Příšerné místo, krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.

„Netvař se tak mizerně. Usmívej se. Přece ty se chceš stát veterinářem.“

Doma si lehnu na postel a dívám se upřeně do stropu. Hodiny utíkají. Lidé kolem jsou naštvaní. "Netvař se tak mizerně. Usmívej se. Přece jsi to ty, kdo se chce stát veterinářem.“ Ano, veterinářem. Ne řezníkem. Pomalu se hroutím. Ty poznámky. Ta lhostejnost. Toto faktické zabíjení. Chci, potřebuji to někomu říct, dostat to ze sebe. Dusím se. Chci mluvit o praseti, které už nemohlo chodit a leželo schoulené s roztáhnutýma nohama. Do "boxu smrti" ho museli doslova dokopat. Znovu jsem to zvíře uviděla až jako rozřezané na dvě půlky houpající se přede mnou: číslo 530 toho dne. Nikdy na to číslo nezapomenu.
Chci mluvit o dnech, kdy se zabíjejí krávy, o jejich milých hnědých očích naplněných panickým strachem. O snaze nešťastného zvířete utéct před ranami a nadávkami, až do chvíle, kdy je uvězněno za kovovými mřížemi, zpoza kterých vidí své druhy, jak jsou stahováni z kůže a řezáni na kusy. Smrtící výstřel. Řetěz upevněný na zadních nohách vyzvedne kroutící se tělo do vzduchu, zatímco je mu uřezána hlava. Bohatý proud krve vytryskne z bezhlavého, svíjejícího těla, které stále kope nohama.
Potřebuji mluvit o ukrutném zvuku, který vydává stroj na stahování kůže z těla, o zakrvácené oční bulvě visící z důlku vhozené do otvoru v podlaze, ve které mizí všechny "zbytky". Všechny vnitřnosti vytržené z obrovských bezhlavých těl kromě jater, srdce, plic a jazyka, určených pro spotřebu, sklouznou po hliníkovém povrchu do nějakého kontejneru na odpadky.

Drobná a dokonale vypadající telátka všech velikostí, zranitelná a nahá se zavřenýma očima v ochranných obalech - které jim už nepomohou.

Chci bez ustání mluvit o plodovém obalu, který vidím uprostřed těchto leptavých a krvavých hromad. Vidím drobná, již plně vyvinutá telátka všech velikostí, křehká a nahá, se zavřenýma očima uvnitř plodového obalu, který je už nemůže ochránit. Nejmenší z nich je velké jako novorozené kotě, ale vypadá jako malinkatá kráva, největší je pokryto hedvábnou pokrývkou hnědobílých chloupků a má dlouhé, hedvábné řasy, jen pár týdnů před narozením.

“Není to zázrak, co všechno dokáže příroda stvořit?“ poznamená veterinární lékař, který má zrovna službu a hodí obal i se zárodky do chřtánu mlýna na odpadky.
Teď jsem si jistá, že žádný Bůh nemůže existovat, protože z nebe neuhodil žádný blesk, který by potrestal zločiny spáchané tady dole, zločiny, které budou páchány do nekonečna.

Žádný Bůh nepomůže zuboženě hubené krávě, která při mém příchodu v 7 hodin ráno leží v křečích na ledové a větrné chodbě před „boxem smrti“. Nikdo nemá dostatek soucitu na to, aby ukončil její utrpení rychlým výstřelem. Napřed je třeba se "postarat" o druhá zvířata. Když jdu na oběd, stále tam ještě leží a svíjí se. Přes mé opakované výzvy jí nikdo nepomůže. Povolím jí provaz, který ji řezal do masa a pohladím ji na čele. Podívá se na mě svýma velkýma očima a já v té chvíli zjišťuji, že krávy umějí plakat.

Pocit viny, který pramení z pozorování zločinu bez následné reakce, se nese stejně těžce, jako kdyby ten zločin páchal člověk sám. Cítím se nepopsatelně vinná.

Moje ruce, můj oděv a moje boty jsou zašpiněné krví jejího druhu. Strávila jsem hodiny u výrobního pásu, krájela jsem srdce, plíce a játra. Varovali mě: „Rozřezávat krávy je špinavá práce."
Chci mluvit o všech těchto věcech, abych to břímě nemusela nést sama. Ale nikdo mě nechce poslouchat. Ano, lidé se mě ptají: “Jaké to na jatkách je? Já bych to dělat nemohl.“ Zaryji své nehty do dlaní, abych ty lítostivé tváře neuhodila nebo nevyhodila telefon z okna.Chci křičet, ale hrůza, které jsem byla svědkem každý den, mě dusí. Nikdo se mě nezeptal, jestli to snesu. Trapné reakce na krátké odpovědi jsou znakem rozpaků: „Ano, to vše je strašné. Proto my jíme maso jen příležitostně.“ Často mě lidé povzbuzují: “Zatni zuby a nevšímej si toho. Brzy to už skončí!“ To je jedna z nejhorších, nejnecitlivějších a nejhloupějších poznámek! Masakr pokračuje, den za dnem. Zdá se, že nikdo nechápe, že můj problém není přežít těchto hrozných šest týdnů, ale to, že obludné masové vraždění se neustále opakuje - v zájmu těch z nás, kteří jedí maso.
Lidi, kteří se dělají, že jsou přáteli zvířat a přitom stále jedí maso teď považuji za falešné. „Přestaň, přechází mě chuť na jídlo!“ Nejednou byl můj výklad přerušen touto poznámkou a následovala věta: „Vždyť ty jsi terorista! Každý normální člověk se ti vysměje.“ V takových chvílích se cítím tak bezradná a osamělá. Občas se dívám na maličký zárodek krávy, který jsem si vzala domů a vložila do formaldehydu. Memento mori. Jen ať se „normální lidé“ smějí.

Nikdy na ty oči nezapomenu. Oči, které by každý, kdo chce jíst maso, měl vidět. 

Všechny tyto násilné smrti člověku změní perspektivu. Vlastní život se zdá být zcela bezvýznamný. Když se dívám na anonymní řadu rozřezaných prasat táhnoucí se přes halu, napadá mě: “Bylo by tomu jinak, kdyby tu místo prasat vyseli lidi?“ A opravdu, anatomie zadní části zvířete, masitá, plná puchýřů a červených fleků mi určitým způsobem připomíná to, co vylézá z upnutých plavek na slunečných prázdninových letoviscích. Nepřetržité výkřiky zvířat, která cítí smrt, naplňující jateční halu, by mohli klidně pocházet od žen a dětí. Stát se bezcitným je nevyhnutelné. V jednu chvíli chci jenom, aby to vše skončilo. Vše skončilo. Urychlit to elektrickým šokem, aby to už skončilo. „Mnoho jich nevydá ani hlásku", řekl jeden z veterinářů, "jiní zase bezdůvodně řvou jako pominutí.“ Dívám se na to - jak tam stojí a „bezdůvodně“ řvou. Uplynula více než polovina mé praxe, než jsem se konečně odvážila do jateční haly, abych mohla říct: „Viděla jsem to.“ Tady končí kruh, který začal na vykládací rampě a na ponuré chodbě, která pojme čtyři až pět prasat. Kdybych měla znázornit ideu „strachu“ v obrazech, namalovala bych prasata namačkaná jedno vedle druhého před zavřenými dveřmi a namalovala bych jejich oči. Nikdy na ty oči nezapomenu. Oči, které by každý, kdo chce jíst maso, měl vidět.

Prasata jsou od sebe oddělená pomocí gumové přepážky. Jedno z nich je natlačeno směrem do prostoru uzavřeného po všech stranách. Kvičí a snaží se otočit a utéct, ale z toho místa není úniku. Po stisknutí tlačítka je podlaha boxu nahrazena běžícím pásem, který vede do následujícího boxu. Tam řezník - kterému potají říkám Frankenstein - zapne elektrody. Přístroj na omráčení elektrickým šokem o třech hrotech, jak mi vysvětlil ředitel. Prase se brání, běžící pás je najednou nahrazen zakrvavenou skluzavkou, po které zvíře v křečích sklouzne. Další řezník podřeže praseti krk: proud tmavé krve vytryskne a tělo upadne dopředu. Během pár sekund je jedna ze zadních noh zvířete ovinuta řetězem a zvíře je vyzvednuto nahoru. Podlaha je pokryta alespoň centimetr hlubokou kaluží krve - špinavá, krví potřísněná láhev od koly leží uprostřed. Řezník uchopí láhev a napije se.

Zvednou se plameny a po několik sekund se těla třepou a zdá se, že provádějí groteskní tanec a poskakují.

Karkasy, které visí na hácích a hojně krvácejí, směřují do “pekla”. Tak jsem pojmenovala následující místnost. Je vysoká a černá, plná sazí, pachu a kouře. Po několika zatáčkách, ve kterých krev nepřestává proudit, dorazí řada prasat do obrovské pece. Tady se odstraňují štětiny. Zvířecí těla jsou spuštěna do prostoru uvnitř stroje. Je možné se podívat dovnitř. Zvednou se plameny a po několik sekund se těla třepou a zdá se, že provádějí groteskní tanec a poskakují. Pak jsou přemístěna na druhou stranu na široký stůl, na kterém řezníci odstraní zbývající štětiny, vyškrábou oční důlky a odřežou nohy. Všechno se odehrává velmi rychle: pracuje se na běžícím pásu. Mrtvá zvířata, pověšená na háky za šlachy zadních nohou, pak směřují ke kovovému povrchu s plamenometem. V ohlušujícím hluku je tělo zvířete podrobeno trysku plamenů, které ho během pár sekund zcela obklopí. Dopravní pás pak přepraví tělo do haly, ve které jsem strávila první tři týdny. Tam se odstraňují orgány, které se pokládají na jiný, vyšší běžící pás. Kontroluje se jazyk, mandle a jícen se odřežou a vyhodí, stejně jako mízní uzliny a plíce. Otevřou se tepna u průdušnice a srdce, z nichž se odeberou vzorky pro test trichínu, vytrhne se žlučník a zkontroluje se, aby v játrech nebyli červi. Mnoho prasat má červy a, pokud jsou jich játra plná, musí se vyhodit. Všechny ostatní orgány, jako například žaludek, střeva a pohlavní orgány jsou vyřazeny. Na nižším dopravním pásu se připraví zbytek těla: rozporcuje se, klouby jsou odřezány, řitní otvor, ledviny a masné části kolem nich se odstraní spolu s mozkem a páteří atd. Nakonec se těla označí, sváží a dopraví do mrazírny. Zvířata nevhodná ke konzumaci jsou „dočasně zabavena“. Značení je pro nováčka složitým úkonem, protože musí dávat pozor, aby ho teplé a lepivé mrtvoly houpající se docela vysoko nesrazily.

Mám pocit, že tento rozklad a jeho pach mě budou doprovázet navždy. Chci utéct, daleko.

Nevím kolikrát můj pohled zabloudí na hodiny pověšené na zdi v místnosti pro zaměstnance. Ale je jisté, že na žádném místě na zemi neutíká čas tak pomalu jako tady. Kolem desáté ráno je přestávka a s oddechem utíkám na záchod a dělám co mohu, abych se očistila od krve a cárů masa. Zdá se mi, že ty skvrny a ten pach na mě zůstanou napořád. Vypadnout, vypadnout odtud. Nejsem tu schopná sníst ani drobek jídla. Během přestávky buď běhám kolem vnějšího plotu a dívám se do dálky na pole, začátek lesa a na vrány anebo přejdu přes ulici a zajdu do nákupního střediska, kde se zahřeji kávou v malé pekárně. Za dvacet minut - znovu k výrobnímu pásu.
Jíst maso je zločin. Nikdy už nebudu schopná kamarádit se s lidmi, kteří jedí maso. Nikdy, už nikdy. Myslím, že všechny ty, kdo jí maso, by měli poslat sem a donutit je dívat se na to, co se tu děje, od začátku do konce.

Pěkně zabalený kus masa v supermarketu už nemá oči plné ryzí hrůzy. Už nekřičí.

Nenacházím se v této situaci proto, že se chci stát veterinářem, ale proto, že lidé trvají na jedení masa. A nejenom proto: i proto, že jsou to zbabělci. Jejich telecí řízek, vybledlý, sterilizovaný a zakoupený v supermarketu už nemá oči, které roní slzy z panického strachu před smrtí, už nekřičí.
Všichni ti, kdo konzumují tyto ostudné mrtvoly, si dávají dobrý pozor na to, aby se neocitli tváří v tvář skutečnosti: “Opravdu se na takové věci nemohu dívat.“
Jeden den přijel jeden farmář a dovezl vzorky masa pro test trichínu. Jeho malý syn, který s ním přijel, přitiskl nos na tabulku okna. Myslela jsem si, že možná kdyby děti mohli vidět všechnu tu hrůzu, celé to vraždění zvířat, tak bychom možná mohli doufat, že se věci změní. Do této chvíle slyším to dítě volat na otce: "Tati, podívej tam! Jaká obrovská pila!“
Ten večer vysílali v televizi reportáž o „dosud nevyjasněné záhadě malé holčičky, která byla zavražděna a rozřezána na kusy“. Vzpomínám si na všeobecnou reakci a odpor obyvatel vůči této ukrutnosti. Řekla jsem si: “Viděla jsem tu samou ukrutnost 3700 krát na jatkách za pouhý jeden týden.“ Už nejsem jenom terorista, teď už mám toho dost. Pociťuji hrůzu a znechucení nejenom vůči vraždě lidské bytosti, ale také vůči tisíci a tisíci vraždám zvířat za pouhý jeden týden a na pouhých jedněch jatkách. Chovat se lidsky neznamená říci ne a odmítnout tichou účast na vraždění ve velkém pro kus masa? Divný nový svět.
Je možné, že ta malá telátka uvnitř rozřezaného plodového obalu jejich matky, mrtvá ještě před narozením, dopadla nejlépe ze všech. 

Tak nebo onak, konečně nadešel poslední z těchto nekonečných dnů a já jsem dostala svoje potvrzení o absolvování praxe, kus papíru, za který jsem tak moc zaplatila. Nikdy jsem za něco tolik nezaplatila. Dveře se za mnou zavřely. Nesmělé listopadové slunce mě doprovází ze srdce jatek na zastávku autobusu. Řev zvířat a zvuk strojů se pomalu ztrácí. Přejdu cestu ve chvíli, kdy velký nákladní vůz projíždí zatáčkou směrem k jatkám. Je plný na dvou patrech uspořádaných prasat, namačkaných jedno na druhém.

Odcházím, aniž bych se otočila, protože jsem už svědkem byla a nyní chci jen zapomenout a dále žít. Teď musí bojovat ostatní. Co se mě týče, má síla, má vůle a má chuť do života mi byly odcizeny a nahrazeny pocitem viny a paralyzujícího smutku. Peklo je mezi námi, stokrát a tisíckrát, den za dnem.

Každý z nás ale může v jakékoli chvíli říci „Ne!“

"Ne, ne a znovu ne!"

„Za malé sousto masa odejímáme živému tvoru slunce a světlo a tu část života a času, pro kterou se na tento svět zrodil, aby se z něho radoval.“
Seneca (8 př. n. l. - 65 n. l.) římský filosof